Vlastimil Vondruška: Vínem proti pohanství aneb staročeský Dekameron

Vlastimil Vondruška:<br>Vínem proti pohanství aneb staročeský Dekameron

Úterý

8.10.

19:00

Den Datum Čas
Úterý 8.10.2019 19:00

 

Vlastimil Vondruška a hudební skupina Ginevra

Scénář a režie: Vlastimil Vondruška
 

Hrají:

Vlastimil Vondruška, Romana Plecitá, Eva Čechová, Václav Plecitý, Libor Tauš, Václav Pikrt, Vojtěch Jindra, Dagmar Bětíková, Lenka Kočnarová, Kamila Dlouhá  

Divadelní představení nabízí zábavné historky, čtení z kronik, zasvěcené komentáře, dobové písně a tance, ale také laskavý humor a rovněž zamyšlení nad dnešním životem a jeho hodnotami. Duch představení navazuje nejen na styl románů Vlastimila Vondrušky, ale i na jeho komentáře k současnému dění, a proto autoři věří, že to není zábava samoúčelná.

Aktéři hry se snaží předvést, co všechno se může semlít v renesančním šenku, v němž se sejde mistr svobodných umění, pár potulných trubadúrů s krásnou šenkýřkou a její sklepnicí. V doprovodu spisovatele Vlastimila Vondrušky a hudební skupiny Ginevra se diváci vydají do časů, kdy lidé ochotně hřešili, a nikdo netrestal muže, pokud se k ženám chovali jako rytíři, a kdy ctí žen bylo být ženami. Před očima diváků defiluje svět pijáctví s jeho nekonečnými přípitky, stejně tak milostného umění našich předků, skrytých necudných myšlenek i skutků, a rovněž „norem“ středověké církve, které se, věřte tomu nebo ne, týkaly sexu. Žerty, hříšné i romantické příběhy
i zasvěcené komentáře v podání univerzitního mistra Vlastimila Vondrušky doprovázejí rozverné písně i tklivé balady z dílny hudební skupiny Ginevra a dobové tance, jako jsou pavana či lidové brandle.
Autoři upozorňují, že představení není vhodné pro děti a škarohlídy.

Premiéra se konala v listopadu 2016 v Divadle A. Dvořáka v Příbrami.

Další  informace  o  představení najdete zde:  http://ginevra.cz/divadelni-predstaveni

 

www.ginevra.cz

www.vlastimilvondruska.cz

 

Délka představení: 120 minut, přestávka

Vstupné 280,- Kč / 250,- Kč / 230,- Kč

Vstupenky k dostání on-line na www.smetanuvdum.cz, prostřednictvím osobní návštěvy Informačního centra Litomyšl, tel.: 461 612 161 nebo v pokladně Smetanova domu hodinu před akcí.

 

Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou

Včera proběhla v divadle A. Dvořáka v Příbrami premiéra vaší hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. Otázka je jednoduchá, proč jste se jako autor historických románů pustil do dramatické tvorby?

 

Není to můj první dramatický počin. Kromě rozhlasových her a scénáře k filmu Jménem krále je to má třetí divadelní hra. Psát romány a věnovat se divadlu se vůbec nevylučuje a mnoho autorů minulosti sedělo, obrazně řečeno, na dvou uměleckých židlích. Rozdíl v psaní románu a divadelní hry není zase tak veliký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Snad jen s tou poznámkou, že tvořit pro divadelní scénu je mnohem těžší, protože musíte úplně jinak pracovat s časem, musíte vyprávět stručně a přitom přehledně. Na divadle se nemůže divák vrátit, pokud mu něco uteče, jako při čtení románu.

 

Vy však nejste jen autorem hry, ale také ji režírujete a dokonce vystupujete na jevišti v hlavní roli.

 

Když jsem napsal první divadelní hru, naivně jsem se domníval, že autor a režisér chtějí totéž. Ale záhy jsem pochopil, že na divadle je to jako v politice, každý si dělá, co chce, ne ku prospěchu věci, ale ku prospěchu svému. Má první divadelní hra byla fraška s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta, vyhozeného z bohosloveckého semináře. Režisér se okamžitě chopil pera, aby dodal hře na společenské závažnosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, že katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, režiséra vyměnili a nakonec se fraška hrála. Nebyla sice společensky závažná, ale diváci se bavili.

Myslel jsem si, že tahle zkušenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém štítu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl při natáčení filmu. Scénář jsem napsal podle jedné z mých celkem úspěšných knih. Režisér se chopil pera a začal přepisovat. Jedna ze stěžejních scén románu se odehrává na hradní věži. Ve filmu ovšem někde pod hradbami. Asi proto, že se paradoxně točilo na jednom z několika mála našich středověkých hradů, které nemají věž.

Další hru jsem už režíroval sám, bylo to těžké, ale nějak jsem to zvládl. Zkušenosti, které jsem tehdy získal, se mi teď skvěle hodily. S každým novým titulem sbírá autor zkušenosti, takže si troufnu tvrdit, že tahle hra je zatím nejpodařenější. Tedy z těch dvou, které jsem režíroval.

 

Vaše hra mi maně připomíná kdysi slavné představení s panem Horníčkem Kantor Barnabáš a žáci darebáci. Hráli v něm bratři Traxlerové a s Petrem Traxlerem jste později vystupoval i vy. Je to náhoda?

 

Rozhodně ne. Petr na spolupráci s panem Horníčkem vzpomínal hodně a rád. Vyprávěl mi, jak hra vznikala a co si říkali v zákulisí. A během jeho vyprávění se mlhavě začala rodit podoba hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. Bohužel dříve, než dostala jasné kontury, Petr Traxler zemřel. Takže tahle hra je také tak trochu poděkováním. Humor pana Horníčka byl laskavý, moudrý a chytrý. V žádném případě nemíním být epigonem, ostatně by to ani nešlo, protože pan Horníček byl génius. Ale díky němu jsem si vytvořil určité mantinely, a i když je má hra určená pro dnešního diváka, filozofie laskavého humoru je nadčasová. Rád pracuji na hranici satiry a nadsázky, protože vyprávím o tom, jak naši předkové hřešili.

 

O čem tedy vaše hra je? Jak byste ji čtenářům představil?

 

V našem představení se přeneseme do konce středověku nebo na počátek renesance, na datu nezáleží. Nahlédneme do šenku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc, než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra, a musím říci, že skvěle! Sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům o tom, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně tak trochu se zamyslet nad pomíjivostí našeho života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům, stejně jako to dělávám ve svých historických románech. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co máme.