Jak to všechno začalo

Základní kámen budovy Smetanova domu byl sice položen až roku 1903, myšlenka na jeho vznik však spadá již do počátku osmdesátých let 19. století. Jednota ochotnická stále silněji postrádala kulturní stánek a větší divadelní společnosti se těžko mohly odhodlat k divadelním hrám v Litomyšli.V roce 1882 podal J. Krahulec návrh, aby se ochotnictvo přičinilo o založení spolku, jehož úkolem by bylo, postarat se v co nejkratší době o zbudování domu, v němž by divadelní hry měly trvalý stánek. První pokus však neměl potřebnou podporu. Až 23. března následujícího roku byl návrh Jednotou jednomyslně přijat a byla učiněna potřebná opatření pro vznik spolku.

HISTORIE

Od roku 1741 stál v atraktivním místě za řekou, ve fortifikačním pásmu, letohrádek Karlov s reprezentačním sálem v patře, kde se soustřeďoval kulturní život města. Po roce 1840 byl adaptován pro velké zábavy a upraveno orchestřiště.

Od poloviny 19. století se uvažovalo o stavbě nové divadelní budovy a hledal se vhodný pozemek pro tento účel. V roce 1862 zhotovil plány chrudimský městský stavitel a architekt František Schmoranz, ale stavba byla z nedostatku finančních prostředků odložena. V roce 1873 se jednota divadelních ochotníků usnesla zřídit vlastní jeviště ve velkém sále na Karlově.

O deset let později vzniklo konsorcium, které si vzalo na starost vystavění nového divadla. Cílem se stala multifunkční reprezentační divadelní budova. V roce 1887 se poprvé objevila myšlenka na opravu a přestavbu Karlova k divadelním účelům. Záměr ztroskotal na vyšších finančních nárocích a nedostatečné podpoře nové reprezentativní kulturní budovy.

V roce 1895 byla na Karlově divadelní činnost z důvodu zpřísněných státních pravidel pro provozování divadelních her zakázána. Během následujících let se hledaly nové alternativní lokality stavby. Už v roce 1894 proběhla první architektonická soutěž na stavbu divadla v městském parku. První cenu získal návrh Františka Podhajského z Prahy. Stavba se ovšem až do roku 1900 nerealizovala a spolek pro vystavění divadelní budovy proto požadoval alespoň provizorní víceúčelový sál. Na základě podpory města byl o rok později přijat plán stavitele Josefa Kremla, jemuž byla i stavba zadána.

V roce 1902 se nakonec, po zamítnutí jiných lokalit, prosadila myšlenka stavby na pozemcích Karlova. Zároveň vznikl osmičlenný stavební komitét, zaručující součinnost města, a proběhly přípravné práce v okolí Karlova. Souběžně byla na jaře 1902 vypsána veřejná soutěž na stavební plány. Z jedenácti projektů zvítězil návrh profesorů české státní průmyslové školy v Plzni Jana Šuly, Viktorina Šulce a Josefa Velflíka. Stavbou byl v následujícím roce pověřen litomyšlský stavitel Josef Kreml. Letohrádek Karlov byl zbourán a na jeho místě vyrostla během dvou let nová víceúčelová divadelní budova. Za účasti celého města a význačných osobností včetně ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta otevřela novou budovu v neděli 11. června 1905 Smetanova opera Dalibor.

Autoři projektu, trio plzeňských architektů a profesorů vyšší průmyslové školy v Plzni

Josef Velflík, Jan Šula (1861–1916) a Viktorin Šulc (1870–1946), patří mezi poměrně konzervativní generaci vycházející ve svých projektech z pozdního historismu a postupně absorbující podněty secese. Stavěli na dobře přijímaných modernizovaných historizujících slozích, především neorenesanci s prvky gotiky a s uplatněním secesního dekoru, který si časem získával stále větší oblibu.

Situace

Smetanův dům, solitérní divadelní budova s dalšími mimodivadelními funkcemi koncipovaná pro 550 osob, je situován ve svažitém terénu levého břehu Loučné, v mírně vyšší poloze, než stávala budova Karlova. Je obklopen městským parkem, dříve tzv. Rašínovými sady. Budova je svou podélnou osou rovnoběžná s tokem řeky. Horní zahrada za budovou byla určená pro hry a slavnosti. Rozdíl výšek mezi patou přední a zadní fasády je 5,75 m, hlavní průčelí je tedy o jedno patro vyšší. Na levé straně u restaurace se nachází letní zahrada s terasami, na pravé straně zůstal přirozeně se svažující terén.

Celkové rozvržení hmot v prostoru vychází z uzavřené kompozice s pevnými klidnými liniemi, narušenými kontrastem dynamického růstu a gradace. Projektanti použili klasický skladebný princip divadelní budovy, s podélnou rovinou symetrie a kontrastem nižších, napříč podélné ose rozložených předních a zadních budov s bočními rizality, a vysoké sálové budovy.

Exteriér

Průčelí ovládá v základě neorenesanční tvarosloví doplněné výrazně se uplatňujícími motivy vídeňské vegetabilní secese. Hlavní fasádu člení dva trojosé rizality, svírající centrální pětiosou převýšenou stavbu s monumentálním piano nobile se dvěma řadami oken, za nimiž je velký sál a které odděluje balkón s kamennou balustrádou. Parter budovy s pásovou rustikou ovládají oblouková okna a arkády trojosého vstupu, který v ploše fasády zdůrazňuje pouze markýza nad prostředními dveřmi. Dominantní vstup tak nahrazuje celé zvýšené průčelí sálové budovy. Patro rizalitů prolamují obdélná okna s trojúhelnými frontony obklopená rytmem širokých lizén s rustikou. Na ně navazují konzoly v kladí nesoucí hlavní římsu a atika s balustrádou.

Prostor sálu osvětlují sdružená obdélná okna v první řadě a nad nimi vlysem v parapetu oddělená vysoká oblouková. Lehce předstupující pilastry mezi nimi ukončují ženské maskaróny mezi volutami a vyplňují florální ornamenty s motivy lipových a jinanových listů. Významné části budovy akcentuje sochařská výzdoba. Atiku sálové stavby korunuje sousoší, znázorňující dvě sedící alegorické postavy jinochů (drama, hudba) v nadživotní velikosti, uprostřed v kartuši se znakem města (v zahradním průčelí se symbolem hudby, lyrou). Po stranách jsou kartuše a pylony, v rozích budovy ukončující prvky ve tvaru stylizované koruny.

Zahradní průčelí je obdobou předního, vlivem stoupajícího terénu odděleného opěrnou zdí je ale o patro nižší. Uprostřed má schodišťové křídlo se vstupem do parku a s terasou přístupnou z chodby do velkého sálu.

Boční jihovýchodní průčelí, obracející se do letní zahrady restaurace, je sedmiosé, s centrálním mělkým rizalitem a v ose umístěným vstupem do restaurace s předloženým schodištěm. Fasádu ovládá arkáda velkých oken, kterou obklopuje uprostřed zdvojený pilastrový řád ukončený volutovými hlavicemi s vloženými lyrami. Monumentalitu pohledu podporují odstupňované hmoty střech s vysokými ozdobnými komíny a kupole nad závěrem stavby.

Opačné průčelí s ponechaným přirozeně stoupajícím svahem má skromnější ambice. Pod mohutnou věží nad jevištěm se tísní pětiosá fasáda se zalomením v centru, s jedním obloukovým oknem mezi dvojicí pilastrů nad vstupem k propadlu. Atiku přední a zadní budovy v rozích zdobí mohutné přepásané koule.

Nad pravým rizalitem vystupuje dominantní stavba jevištní věže zakončená neckovou klenbou s výparníkem, se čtyřmi ozdobnými pylony v rozích. Patro věže prolamují na každé straně trojice obdélníkových oken mezi pěticí stejně vysokých pilastrů odvozených z toskánského řádu.

Interiér

Interiéry a jejich funkční uspořádání významně ovlivnil vzhled staveniště a požadavky na náplň stavby. Svým umístěním ve svahu s převýšením téměř šesti metrů je Smetanův dům ojedinělou stavbou svého druhu.

Autoři projektu důmyslně využili sklon staveniště a orientaci hlavní fasády danou širšími urbanistickými souvislostmi tak, že na místo jednoduchého zažilého řazení hlavních a reprezentačních prostorů vstupní haly, hlediště a jeviště v ose stavby za sebou, umístili vestibul pod velký sál a získali tím prostor pro restauraci a malý sál situovaný v přední budově. Současně tím byl vyřešen problém převýšení staveniště, dodržena požadovaná náplň budovy pro více funkcí, získána výška a monumentalita hlavního průčelí a nenarušena skladba hmot vytvářených ve stylu nezaměnitelných pro divadelní budovu s jasně čitelnými vzory.

Široký vestibul, přístupný třemi vchody, je zaklenutý valenou klenbou s lunetami. Po stranách ze středu stoupajícího schodiště jsou umístěny šatny, napravo pokladna s vchodem do bytu hostinského a na levé straně vchod do restaurace. Harmonicky tónované stěny a pilíře s rámováním doplňuje secesní dekor a zlacení. Vestibul, bez šaten na půdorysu 21,5 × 5 m, má výšku 6,5 m.

Hlavní jednoramenné široké schodiště stoupá na prostornou první podestu mezi dámskými toaletami vpravo a chodbou k restauraci vlevo. Z druhé podesty je možné vstoupit přímo do horní zahrady. Následně se prostor otevírá malou kubickou halou, kde se schodiště větví ve dvě ramena zdobená balustrádou, která míří do protáhlého foyer v prvním patře, umístěného po straně velkého sálu a propojujícího přední a zadní trakt. V plastické výzdobě zaujmou iónské hlavice na sloupech ve foyer i na stěnách a konzoly podpírající architrávy.

Obdélný hlavní sál, označený na plánech také jako reprezentační a taneční, centrum celé budovy, o půdorysu 21,5 × 14 m a výšce 12 m, má plochou podlahu v hledišti a sedm únikových východů. Galerie na třech stěnách sálu v patře jsou přístupné dvěma vchody z postranního schodiště. Hrazení orchestřiště pro 30 hudebníků, místa k stání v parteru i galerie a čelní lóže byly původně rozebíratelné a odstranitelné. Pro zlepšení výhledu při divadelních představeních se dnes v hledišti montuje šikmo stoupající konstrukce, složená jindy v propadle.

Výzdoba sálu kolísá mezi secesním a neorenesančním tvaroslovím. Mohutný lunetový fabion stropu a stropové zrcadlo dělené ve tři pole obohacují římsy s dělícími pásy a festony, plastickými kartušemi a šablonovou malbou s florálním ornamentem. Uprostřed stropu visí z rozety s vloženou okrasnou mříží velký lustr se 45 žárovkami. Bohaté ornamentální dekoraci stěn, podobné jako ve foyer, dominují trojúhelné římsy nad vchody a pilíře mezi okny. Poprsník balkónu zdobí festonový obloun se slunečnicovými květy a střídajícími se orly s rozepjatými křídly a maskami gorgonské medůzy. Mezi okenními otvory a vstupy do sálu najdeme ženské masky s listovím a ozdobné mříže kryjící topení vyplněné listovím.

Velká péče byla věnována proscéniovému oblouku s figurální výzdobou múz ve cviklech a medailony s portréty Bedřicha Smetany a Josefa Kajetána Tyla po stranách. Výzdoba oblouku vrcholí lyrou s korunou českého království s vloženými listy. Proscénium o rozměrech 6,2 × 7,6 m odděluje od hlediště 2,5 tuny těžká železná požární opona, vyrobená ze silného plechu na úhelníkové kostře a zdobená páskovým ornamentem. Za ní visí slavnostní opona od pražského akademického malíře Františka Urbana s námětem apoteózy hudby.

Jeviště má rozměry 13,7 × 9,9 m, zákulisí 7 × 5,9 m. Provaziště nad jevištěm je 17 m, v zákulisí jen 6,5 m vysoké. Jeviště je vybaveno 36 tahy a dvěma pracovními galeriemi s můstky. Železnými točitými schody je pak přístupné nejvýše položené provaziště. Šatny pro muže, ženy a sólisty, kanceláře a vedlejší schodiště leží po obvodu jeviště.

Nalevo od hlavního sálu se v přední budově nalézá malý sál o délce 14,6 m a šířce 7,7 m. Konají se tu menší zábavy, přednášky, schůze apod. Výzdoba tohoto sálu je skromnější a věrnější neorenesančnímu pojetí. Stěny člení rámy a římsy, strop je rozdělen na tři zrcadla, z nichž krajní vyplňuje malba se jmény B. Smetany a J. K. Tyla. K malému sálu se připojuje postranní místnost, původně označená jako bufet.

Kromě parketových a vlysových podlah se uplatnila především litá teraca s mozaikami a vlysy kolem stěn. Výplně dveří a oken zdobí zrcadlová, barevná, kanelovaná a leptaná skla. Osvětlení nástěnnými raménky, zavěšenými stropními lampami a lustry odpovídá zcela duchu secese.

Divadelní budova Smetanova domu v Litomyšli je významnou monumentální reprezentační architekturou pozdního historismu. Dodnes si uchovává svou původní podobu bez výrazných stavebních zásahů a slouží svému účelu.